Nedotknutelní (Recenze)

Filmy, jejichž dialogy nejsou vedeny v anglickém jazyce, nebývají příliš populární. Ne proto, že by byly špatné, to ne. Ale ve většině případů pocházejí z nezávislé, a hlavně malé, produkce a jejich rozšíření do širšího povědomí diváků nebývá snadné, a často ani úspěšné. O to větší bylo mé překvapení, když byl zveřejněn předběžný program českých kin na červnové období a mezi nabízenými tituly bylo i komediální drama Nedotknutelní. 

Pro francouzské snímky mám již dlouhou dobu velkou slabost. Možná je to díky francouzštině jako takové, možná to zapřičiňuje jejich trochu jiný pohled na filmové umění, ale pokaždé, a to i když kvalita díla není zrovna vysoká, při jejich sledování na mě zároveň s daným dějem vyzařuje také jejich osobité kouzlo. O to větší jsem měla radost, že další z francouzských klenotů bude tentokrát k vidění i na velkém plátně.

Jednou z hlavních postav celého filmu je recidivista jménem Driss (Omar Sy), který byl před nedávnou dobou propuštěn z vězení, a vrací se domů ke své rodině žijící v chudinské čtvrti v Paříži. Jeho tetě, jenž má v několikačlenné domácnosti hlavní slovo, je ale jasné, proč se po celou tu dobu neukázal a vyhazuje synovce na ulici. Driss, jehož jedinou zárukou alespoň malé peněžní částky je státní podpora, je nucen k jejímu uchování absolvovat několik pracovních pohovorů, o kterých už dopředu ví, jakým fiaskem skončí.

Když se ale uchází o místo sociálního opatrovatele tělesně postiženého Philippa (François Cluzet), který žije v obrovském přepychu, ale je zcela odkázán na pomoc ostatních, dojde k nečekanému obratu. Na tuto pozici je přijat a v jeho životě tak nastává razantní změna. Začíná poznávat i jiné stránky života než pouze ty, které doposud znal, a které nebyly zrovna šťastné. Také život Philippa, jenž byl doposud zvyklý na soucitné pohledy a poznámky, které ještě víc prohlubovaly jeho samotu a izolovanost od ostatních lidí, se znenadání změní, jeho zarytý stereotyp se otřese v základech. S příchodem tohoto mladíka, který je zcela odlišný od něho samého, se svérázným vystupováním a poněkud zvláštními názory, si začíná v rámci možností opět užívat života a mezi ním a Drissem dochází k vytvoření naprosto ojedinělého přátelství.

Na režisérskou stoličku tentokrát usedl Eric Toledano spolu se svým kolegou Olivierem Nakache. Přestože nepatří mezi známé režiséry, zajímavým faktem je, že kromě Nakacheho snímku La Part de l'ombre na veškerých ostatních projektech pracovali spolu. Ale i když na to byli dva, jejich tvorba moc úspěchů nezaznamenala. Filmy se buď potýkaly s průměrným hodnocením, nebo nebyly za hranicemi Francie k vidění vůbec. Situace se ale kompletně změnila s jejich nejnovějším počinem, který zaznamenává úspěchy po celém světě. To, co se jim nepodařilo vytvořit za celá léta jejich působení u filmového průmyslu, přichází právě teď.

Toledano a Nakache měli konečně po tak dlouhé době šťastnou ruku. Herecké obsazení je výborné, ať už ze strany známého francouzského herce Françoise Cluzeta, neokoukaného Omara Sy či hereček Anne Le Ny a Audrey Fleurot, které se představily ve vedlejších rolích. Hudební stránka snímku je také výborná. Vážná hudba mísící se s moderní taneční muzikou tvoří velmi dobré pozadí jednotlivých scén a dodávají jim ono správné kouzlo.

Dále bych ráda pochválila některé doopravdy vtipné dialogy a onen zvláštní ale velmi dobře zvolený směr, do kterého je celý příběh laděn. I když téma, o kterém vypráví, není příliš pozitivní, v celém snímku se neobjevuje ani jedna scéna, ve které by se divák ocitl pod emočním nátlakem, a přesto si ve finále s sebou odnáší velmi silný zážitek, který je jen steží slovy popsatelný.

Snímek Nedotknutelní (The Intouchables), jenž je opravdu skvostným filmem, který se řídí neměnným pravidlem, že v jednoduchosti je krása, vypráví o síle neobvyklého přátelství, které vám na tváří zaručeně vykouzlí úsměv. Moje hodnocení: 85%